Druhá křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článcích Obléhání Edessy a Druhá křížová výprava. Na Štědrý den roku 1144 turecký atabeg Zengí z Mosulu dobyl Edessu a křižáci tak ztratili velká území na východ od řeky Eufrat. Pád Edessy otřásl Evropou a papež Evžen III. vydal bulu Quantum praedecessores[27] a energicky se pustil do organizování další křížové výpravy.[28] Bula byla adresována především francouzskému králi Ludvíkovi VII., který již o Vánocích roku 1145 ohlásil svou účast na výpravě.[29] Na organizování kruciáty se podílel i cisterciácký myslitel Bernard z Clairvaux, který se s žádostí o podporu obrátil na evropské královské dvory. Koncem roku 1146 získal i podporu německého krále Konráda III. Italské městské státy se od výpravy distancovaly,[30] jihoitalští Normani byli znepřáteleni s papežem i byzantským císařem[28] a angličtí i španělští velmoži byli příliš zaměstnáni svými vlastními válkami a k výpravě se nepřipojili.[28] Vyobrazení příjezdu křižáků do Konstantinopole Kníže Raimond z Poitiers vítá v Antiochii krále Ludvíka Na této křížové výpravě byla daleko menší účast lidových kazatelů, kteří by podněcovali prosté davy. Přesto například mnich Rudolf v Porýní rozdmýchával protižidovské nálady. Proti tomu zasáhl osobně Bernard z Clairvaux.[31] Koncem května vytáhla z Řezna Konrádova výprava čítající asi 20 000 vojáků[32] z německých zemí, Lotrinska i Čech. V červnu vyrazilo z Met na pochod i menší francouzské vojsko.[33] Z Anglie vyplula třetí skupina křižáků na jaře 1147. Byli to neurození bojovníci a námořníci z Anglie i Flander, kteří po cestě zakotvili v Portugalsku a pomohli portugalskému králi dobýt Lisabon (dodnes se zachoval unikátní Dopis křižáka, podrobně popisující průběh dobývání).[34] Vůdcové křížové výpravy Ludvík VII., Konrád III. a Balduin III. Jeruzalémský V září 1147 dorazili křižáci do Konstantinopole. Vztahy mezi armádami i panovníky byly napjaté.[35] Němci se přepravili na asijskou pevninu a od Nikáje postupovali dále na východ. Konrád rozdělil své síly. Méně ozbrojená část armády pod velením biskupa Oty z Freisingu táhla podél pobřeží, zatímco král s rytíři se vydal vnitrozemím.[35] U Dorylaea, kde kdysi vojska první křížové výpravy zvítězila, byla německá armáda přepadena seldžuckými Turky. Většina výpravy byla vyhlazena a králi se s desetinou svých původních oddílů podařilo probít zpět do Nikáje.[36] Druhá část armády vedená biskupem byla napadena a téměř pobita Turky u Laodikeje. Zbylá hrstka vojáků se i s biskupem Otou pronikla do Sýrie. Zbytky německé armády se v Nikáji spojily s francouzským vojskem. Francouzi byli ukázněnější, Ludvík byl však jako vojevůdce stejně špatný jako Konrád a navíc nerozhodný.[37] Spojená křižácká výprava táhla podél pobřeží na východ. V Efesu král Konrád onemocněl a vrátil se do Konstantinopole. Většina jeho vojáků táhla dále s Francouzi. U pisidijské Antiochie (říkalo se jí též Antiochetta) se křižáci střetli s Turky, které donutili k ústupu. Pak křižácká vojska překročila pod neustálou tureckou hrozbou Taurus a v únoru 1148 dorazila k řeckému městu Attaleia. Část výpravy odplula a armáda pěšáků a poutníků zůstala na pospas osudu.[38] Ludvík Francouzský byl po vylodění v Antiochiii vřele přivítán knížetem Raimondem. Navzdory všem útrapám a ztrátám, jakými křížová výprava doposud prošla, představoval Ludvíkův kontingent významnou pomoc pro křižácké státy.[38] Ludvík se pak vydal do Jeruzaléma, kam již mezitím z Konstantinopole dorazil král Konrád. Obléhání Damašku Les Passages Faits Outremer par les Français contre les Turcs et Autres Sarazaines et Maures Outremarins, 1490 V Jeruzalémě se oba panovníci setkali i s jeruzalémským králem Balduinem III. a rozhodli se dobýt Damašek, který byl spojencem Jeruzalémského království. Město napadli 24. července 1148, před dobytím jej však zachránila velká turecká armáda z Aleppa vedená sultánem Núr ad-Dínem.[39] Neslavný konec výpravy jen prohloubil spory mezi francouzským a německým panovníkem. Konrád odjel již na Vánoce 1148 do Konstantinopole, kde uzavřel spojenectví s císařem Manuelem. Ludvík pobyl v Palestině a při návratu domů v jižní Itálii navázal přátelské vztahy se sicilským králem Rogerem II. - úhlavním nepřítelem Byzance. Damašek byl obsazen Núr ad-Dínem a muslimové tak byli proti křižákům opět o něco jednotnější.