první křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článcích Lidová křížová výprava, První křížová výprava a Jeruzalémské království. V březnu 1095 přijelo na synodu do Piacenzy byzantské poselstvo císaře Alexia I.[9] s žádostí o pomoc proti seldžucké expanzi. V listopadu 1095 svolal Řehořův žák Urban II. koncil do francouzského Clermontu. Na závěr sněmu pronesl strhující proslov o utrpení východních křesťanů i poutníků ze Západu a zakončil jej výzvou pomoci východním křesťanům sužovaným nevěřícími.[5] Kromě obrany Božího hrobu měl Urban také mocenské a církevně politické důvody: jednak probíhal boj o investituru s císařem Jindřichem IV., jehož exponent vzdoropapež Kliment III. se právě zmocnil papežského stolce v Římě.[6] Navíc byl Alexios I. ochoten odstranit rozkol mezi Byzancí a západní církví, vyjde-li mu papež vstříc.[10] Středověká miniatura znázorňující sv. Jiří, jak obrací muslimské bojovníky na útěk Přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě,[11] přišla okamžitá reakce ze strany chudiny. Pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nejvýraznější z těchto kazatelů byl Petr Poustevník, charismatický demagog s fanatickou nenávistí k Turkům,[12] který kázal především v severní Francii. Roku 1096 vyrazil Petr i se svými asi 20 000[12] následovníky ze severní Francie. Téměř souběžně s nimi táhl menší chudinský houf pod velením Gautiera Sans-Avoir. Výpravy táhly většinou odděleně na východ, přes Svatou říši římskou do Uherska, kde na uhersko-byzantské hranici začaly z nedostatku zásob drancovat široké okolí. 1. srpna 1096 poutníci loupili i na předměstí Konstantinopole.[13] Císař Alexios dal výpravu urychleně přepravit na asijskou pevninu do opevněného tábora. Chabě vyzbrojení poutníci podnikali z tábora loupežné výpravy do okolí. Turci je postupně téměř vyvraždili a tábor vydrancovali. Dva až tři tisíce zachráněných křižáků[14] byzantské námořnictvo evakuovalo zpět do Konstantinopole.[15] Godefroy z Bouillonu jako vůdce výpravy Historia rerum in partibus transmarinis gestarum (13. století) V Evropě se zatím zformovalo několik dalších chudinských výprav, které zavinily brutální pogromy. Porýnští chudí vedení hrabětem Emerichem z Leisingnenu v Mohuči i v dalších městech pobili tisíce Židů.[16] Z Lotrinska se vydala na cestu výprava vedená knězem Gottschalkem a v českých zemích postavil menší skupinu kněz jménem Volkmar,[17] který rozpoutal pogromy také v Praze,[16] navzdory snahám biskupa Kosmy tomu zabránit.[18] Na uherských hranicích byly tyto výpravy rozprášeny vojskem krále Kolomana. Dobytí Jeruzaléma křižáky ze středověkého rukopisu Rytíři se na cestu do Svaté země vydali až později. Ze severní Francie vytáhla výprava hraběte Roberta Normandského a Roberta Flanderského. Ze střední Francie se přidal hrabě Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois, bratr krále Filipa I. Lotrinské vojsko vedli bratři z Boulogne Godefroy, Eustach a Balduin. Oddíly z Provence vedl toulouský hrabě Raimond de Saint-Gilles. Při cestě Huga z Vermandois jižní Itálií se k první křížové výpravě přidal další normanský válečník, kníže Bohemund z Tarentu a jeho synovec Tankred. Na přelomu let 1096-1097 velmoži dorazili do Konstantinopole, kde císaři složili lenní přísahu a císař na oplátku příslibil výpravě podporu. Prvním cílem křižáckých rytířů se na jaře 1097 stala Nikája v Anatolii. Ta byla po sedmitýdenním obléhání[19] dobyta a křižáci se vydali k východu. V únoru 1098 obsadil Balduin z Boulogne Edessu[20] a založil první křižácký stát. Vojsko táhlo na jih, kde oblehlo Antiochii. Po ročním obléhání se 3. června 1098 křižákům podařilo město obsadit[21] a po odražení odvetného útoku atabega Kerbogy z Mosulu se vládcem města prohlásil Bohemund z Tarentu (založil tak další stát). Zbylí křižáci táhli dál do Palestiny, kde 7. června oblehli Jeruzalém,[22] který 15. července 1099 dobyli a drtivou většinu obyvatelstva povraždili. Masakr přežil jen místodržící Iftíchar ad-Daula se svou gardou a několik civilistů,[23] kteří poté nalezli azyl v Damašku.[24] Vládcem Jeruzaléma byl zvolen vévoda Godefroy z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“.[25] Roku 1100 byly do Svaté země vypraveny pomocné křížové sbory,[26] menší, špatně koordinované skupiny, které se pokusily posílit nově založené křižácké státy. Roku 1101 však byly rozbity Turky v Anatolii, jež zůstala od té doby až do konce křížových výprav téměř nepřekonatelnou překážkou.